Brána sv. Františka

Někdy v červnu roku 1991 - přesné datum si nepamatuji - mi vzkázal pan architekt Otakar Kuča, ať mu zavolám. V Pálffiho paláci jsem tehdy vystavoval své větší železné sochy, byla to mimochodem moje první výstava. Pan architekt výstavu shlédl a nabídl mi spolupráci, v té době dokončoval rekonstrukci Františkánské zahrady a jeho záměr byl, vytvořit namísto stávající brány z jäklových profilů bránu novou. Sešli jsme se zanedlouho před tehdejším divadlem Semafor, kde je vstup do zahrady. Pan architekt mi sdělil svůj záměr, že bych měl vytvořit ve tvaru něco spíše sumárního, ale rychle, neboť Pražská zeleň - tak se jmenoval státní podnik, který rekonstrukci financoval - do roka končí, čímž končí i investování a potom už se neví. Řekl jsem hm, hm, v atelieru si sedl a začal kreslit. Po několika dnech jsem kresby naházel do koše a začal znovu a jinak. Po nějaké době se začal vylupovat návrh, který jsem podvědomě zamýšlel, ale jehož realizace by si vyžádala spoustu času, mnohem víc, než ten, který mi byl určen. S návrhem jsem šel do výtvarné komise - tenkrát to ještě fungovalo po staru - návrh byl přijat a já dostal nějaký honorář za kresbu. Všichni si nepochybně mysleli, že jsem se zbláznil, za pár měsíců vytvořit 24 reliéfů a 26 tváří vkomponovaných do rámů a spoustu dalšího v kovu a nota bene, aby to také fungovalo ve společnosti, kde ještě nic nefunguje, to je přece nesmysl. Ale já to tak chtěl. Cítil jsem, že vysvětlováním bych všechno jenom zkomplikoval a času mi bylo líto. Řekl jsem si, že se uvidí a aniž bych cokoli komukoli řekl, pustil jsem se do práce. Měl jsem nějaké nastřádané peníze a umím žít skromně, všechno bylo tehdy ještě levné, tak to šlo. Denodenně jsem na Bráně pracoval, našemu dítěti byli tři, hrál si na dvorku, večer jsem po práci nahlas četl, moje žena malovala, a tak šel den za dnem - bránu jsem realizoval uprostřed kokořínských lesů, v té době to byla krajina lidmi opuštěná. Myslím, že to bylo doposud nejhezčí období mého života. Každodennost v rituálu, každý den rituál, ticho.

Proč je sv. František stále aktuální? Proč, byť jen představa té chudičké postavy v otrhané kutně vyvolává slavnostní, tichý pocit, vzor a závazek něčeho, co jde napříč generacemi stále a neokázale? Mnozí lidé si odjakživa lámou hlavu nad smyslem života a nad tím, jak vznikl, ptají se, zda je vesmír konečný, hovoří o tom, že to a to je třeba udělat, to a to změnit, ale jen málokoho napadne, že ta velká tajemství jsou v nás, že vše je na dosah ruky, že opravdový pokrok nespočívá v letech do vesmíru, ale v proměně našich srdcí a naší mysli a také v tom - začít... Sv. František dobře věděl, že ty nejdůležitější věci - proměny jsou možné jen změnou sama sebe. Co zjistil, to uváděl do života, žádné teoretizování. Poznal, že láska má univerzální charakter a zahrnuje vše stvořené, že nenávist je jenom nedostatek lásky. Jeho básně - modlitby hovoří krásnou a jasnou řečí. Tam, kde jiní říkají :,,Pane dej mi…,"vzývá Stvořitele a prosí:,, Pane udělej ze mne nástroj svého pokoje…"Tedy nikoli ,,dej mi,"ale ,,udělej ze mne…" Zahrnuje svou láskou zrovna tak slunce, jako měsíc, vodu i oheň, zemi i vzduch, lidi, zvířata, rostliny...Všichni jsou pro něj bratři a sestry, vše oslovuje, nic není pro něj malé k přehlédnutí a zároveň, nic není pro něj tak velké, aby bylo obludným. Veliká je jenom jeho vroucnost, všeobjímající pohled a pokora před Nejvyšším. Není tu nic, co by z něj zastaralo, vše je stále nové, aktuální, překračující čas.

Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje:
kde je nenávist, tam ať přináším lásku,
kde je křivda, ať přináším odpuštění,
kde je nesvár, ať přináším jednotu,
kde je omyl, ať přináším pravdu,
kde je pochybnost, ať přináším víru,
kde je zoufalství, ať přináším naději,
kde je temnota, ať přináším světlo,
kde je smutek, ať přináším radost.

Pane, učiň, ať nechci tolik
být utěšován, jako spíše utěšovat,
být chápán, jako spíše chápat,
být milován, jako spíše milovat.

Neboť je toto:
kdo se dává, ten přijímá,
kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán,
kdo odpouští, tomu je odpuštěno,
kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.

     sv. František z Assisi

Technické údaje:
Práce na bráně byla započata na konci léta 1991 a dokončena v říjnu 1993. Je osazena ve Františkánské zahradě, poblíž Václavského náměstí v centru Prahy a zobrazuje život sv. Františka. Brána je dvoukřídlá, železná, kovaná. Měří 338 x 258 cm, váží 709 kg, skládá se ze 211 částí mimo spojovací materiál. Na bráně je 24 figurálních reliéfů a 26 hlav - masek. V rozích rámu jsou dlaně. Vlevo bez stigmatizace, vpravo symbolicky stigmatizované.